Cestování po Ugandě, díl I.

Cestovat v Ugandě je dobrodružné!

Jenom se v tom vyznat je dost náročné - co a kam jede... Má to nějaký skrytý řád, který jsem zatím neodhalila :-).

Cestuje se tu v zásadě třemi dopravními prostředky - autem (to tu nebudu zveřejňovat, to je nuda:-), boda boda (to je velká zábava a o tom někdy příště) a taxi.

Taxi je minibusík, který vlastní soukromník, ale využívá se pro veřejnou dopravu.

Taxi jezdí na trase mezi různými místy. Důležitou osobou je řidič a pak conductor. To je osoba, která se celou jízdu vyklání z okna a křičí na lidi jdoucí podél silnice, kam že to má toto taxi právě namířeno. Abych ospravedlnila, proč se v tom stále nevyznám - křičí to trochu kódovaně a já se ještě nenaučila správné kódy pro místa, kam jezdím. Někdy conductor také jen mává a podle polohy ruky a prstů se (prý) pozná cílová stanice. Jeho zodpovědností je, aby se taxi naplnilo a aby všichni řádně zaplatili.

Taxi je určeno pro 14 pasažérů. To je ovšem množství, které jsem tam nikdy nezažila. Většinou tam jede tak 20 lidí, mnohdy však ještě mnohem více. Je to opravdu dost na těsno :-) Nejvíc se nás tam zatím mačkalo 27.

Když není zbytí, tak se pasažéři naskládají i na střechu (pozn. to jsme jeli autem patřícím naší škole, všichni pasažéři byli studenti a jeli jsme jen krátkou vzdálenost po velmi vedlejší cestě:-) Ale je běžné, že se jezdí na korbách velkých aut.

 

Někdy se podaří, že se pro velkou skupinu sežene autobus. To je pak luxus, když má každý svoje sedadlo :-) 

Ugandská velkokuchyně

Na základně kde bydlím žije a stravuje se něco kolem 100 lidí. Některá jídla se vaří jen pro 70, jiná pro všechny. U nás bychom na to potřebovali pořádně vybavenou kuchyni s velkými sporáky a hrnci. A to nemluvím o všech těch potřebách na přípravu - kolik prkýnek, ostrých! nožů, struhadel, cedníků, vařeček a obraceček, chňapek a různých jiných vychytávek běžně používáme a mnohdy bychom se bez toho neobešli.

Tady je tomu jinak - na přípravu musí stačit 4 velké, tupé a rozpadající se nože, pár prkýnek, co vypadají, že někdo jen prostě uřízl kus dřeva, hodně velkých a menších hrnců, kus klacku na míchání pokrmů a pak co se v kuchyni zrovna najde. Jen na loupání brambor mi byla jakožto "západnímu" člověku nabídnuta škrabka. Potřebujete přenést velký hrnec? Na chňapky či utěrku zapomeňte, stačí karton utržený z krabice od těstovin. Chcete udělat bramborovou či matoke kaši? Žádné mačkadlo tu nenajdete, musíte použít listy banánovníku, kterými přikryjete uvařené suroviny a prostě na to vší silou tlačíte.

A vaření? Kdepak plyn či elektřina! Tady se vaří na kamnech vybudovaných z hlíny a pod kotly se topí dřevem! Připaluje se něco? Jednoduše vytáhnete hořící dřevo z kamen na betonovou podlahu.

Uvědomila jsem si, že je opravdu obdivuji, jak jsou schopni si vystačit s tím, co mají. Když jezdím v létě na vodu, máme naši táborovou kuchyni sbalenou ve dvou přepravkách + hrnce a lavory. Takto vybaveni vaříme po 14 dní pro 20 - 30 lidí. Tady se vaří jídlo každý den pro cca trojnásobné množství lidí a vybavení kuchyně je mnohem horší. 

Toto byla moje první služba na vaření. Byly jsme na to tři a připravovaly jsme to čtyři hodiny. Musely jsme oškrábat brambory, oloupat nedozrálé matoke, nakrájet dozrálé, co se vaří ve slupce a nakrouhat zelí. To všechno uvařit a připravit omáčku z arašídů (to se jen rozmíchá arašídová moučka ve vodě a pak se to povaří), nakrájet ovoce (ananas či meloun). A pak vše servírovat. Takto vypadal výsledek na talíři: 

Ještě, že službu na nádobí měl pak někdo jiný, je to opravdu vyčerpávající!

Viktoriino jezero

Zatím jsem ho obdivovala jen z malé a větší dálky, ale konečně jsem měla možnost si ho prohlédnout z blízka (nepočítám-li návštěvu pramene Nilu) - největší africké jezero - Viktoriino. Má rozlohu 68 800 km2 obsahuje asi 2 750 km3 vody, největší hloubka je 84 m, průměrná hloubka je 40 m. Pobřeží měří 4 828 km a obklopují ho tři státy - Uganda, Keňa a Tanzánie. 

Vzhledem odpadům z měst a průmyslových zón okolo jezera není jezero příliš čisté, umělé vysazení různých nepůvodních ryb a rostlin také způsobilo, že jezero není tak velkou zásobárnou ryb, jak by se dalo očekávat. Prý tu mají přísloví, že žít u vody neznamená, že člověk má co jíst... Tolik informací nejen z Wikipedie, kdo chcete vědět víc, najděte si to sami:-)

My jsme se tam vydali v pátek 28.9. odpoledne, neboť dvě naše spolužačky se rozhodly, že chtějí být pokřtěné a tak jsme využili této úžasné vodní plochy (i když já bych se tam asi moc koupat nechtěla, z blízka to nevypadalo lákavě).

Počasí však bylo výborné a díky kombinaci všech možných barev jsem nafotila krásné fotky.

Všude kolem samozřejmě nemohly chybět všudypřítomné děti, které měly z tolika mzungů, kteří je stále fotili, pořádnou legraci. Vždy se nechaly vyfotit a pak se koukly na obrázek a hrozně při tom pištěly :-)