Kokosy na písku

Pokud se nevypravíme do tropických končin na dovolenou, tak my středoevropané většinou nevíme, jak vlastně kokosy rostou. Sama jsem byla trochu překvapená.

Vždycky jsem očekávala krásné palmy, které mi asociovaly romantické scenerie přímořských krajů. Tady je realita - pod palmami se pasou... krávy. Ale kokosy ze zpod vypadají nádherně. Jen prý když padají, tak není radno být pod nimi, je to docela pecka.

Pokud se vám zachce kokosu, musíte být vcelku obratní (nebo poprosit nějakého domorodého obyvatele). Na některé palmy je výstup ulehčen vyřezaným "žebříkem". Dostat kokosy dolů ovšem není jen tak. Ty zralé se musí silou skopnout a nebo uříznout, nahoře vás ovšem nic a nikdo nejistí.

A teď se ukáže naše středoevropská neznalost. My ze severnějších krajů jsme si mysleli, že kokosy uzrávají tak, jak je známe z obchodů - na povrchu je ta hnědá "vlasatá" skořápka. Ve skutečnosti je přes ní ještě další pouzdro a samotný kokos je pak asi tak třetinový. Dostat se k němu je fuška.

Kokosy jsou dobré, ale v tomhle případě asi úplně neplatí, že čerstvější = lepší. Chutnaly stejně, nebo trošičku hůř než když se koupí doma. A kokosová voda uvnitř mi vůůbec nechutnala. Ale to je můj subjektivní názor, nenutím ho ostatním :-)

Jak se bydlí pod rovníkem?

Když jsem byla v Africe, tak jsem byla několikrát dotázána, jestli tam žiji v domorodé chýši. Nežila jsem. Jak jsme bydlela já vám ukážu někdy příště, ale teď bych vám chtěla ukázat široké spektrum bydlení v Tanzánii.

Začneme lidmi, kteří se mají opravdu dobře. Zvláště na pobřeží žijí (i na moje poměry) boháči a tak mají odpovídající domy - obrovské vily.

Někteří si svůj dům snů teprve staví - staví se tak, že když majitel má peníze, tak něco udělá a pak zas čeká a dům je prostě rozestavěný. Něco takového jako hypotéka tam neexistuje.

Běžní vesničané žijí většinou v malém domečku s několika místnostmi. Nezbytností je nádrž na vodu. V pobřežní oblasti je mnohdy s vodou problém. Obecní vodovod byste tam hledali marně, takže se do nádrží chytá dešťová voda, nebo si lidé musí vodu draze kupovat a přečerpat z pojízdné cisterny.

Všimněte si, že střecha je většinou z vlnitého plechu. Na pobřeží jsem tuto volbu opravdu nechápala. Přes den tam je asi 40 stupňů a slunce žhne, takže se střecha rozpálí a uvnitř se nedá existovat. Jenže oni jsou asi rádi, že vůbec nějakou střechu mají...  

Někteří lidé musí vzít za vděk i provizoriem - plechový plát přes část rozestavěného domu. Hadry v oknech jsou proti moskytům - domy běžně mají v oknech síť proti komárům, tady si museli vypomoct jinak. 

Ještě bych chtěla upozornit, že cihly, ze kterých jsou domy na pobřeží Tanzánie postaveny jsou vyráběny z pískové směsi, která se tlakem formuje do tvaru kvádru. 

Na severu země, kde hlína není tak písečná jsou běžné hliněné domy, tzv. mudhouse. Můžete vidět celé hliněné vesnice. Opravdu mi bylo obyvatelů těchto chatrčí líto, není to zdravé ani pohodlné bydlení.

Mudhouse se vyrábí tak, že se nejprve z dlouhých tlustých prutů vyplete stěna domu a pak se oplácává vlhkou hlínou. Nakonec přijde střecha, ta může být z různého materiálu - z plechu či ze slámy.

A konečně se dostáváme k těm chýším. Toto je masajský styl bydlení - kruhová chatrč bez oken. Hliněná, ale omítnutá. Střecha ze slámy.

Foceno v podvečer z rychle jedoucího autobusu, tak se omlouvám za kvalitu.

Ještě pro úplnost dodám - ve velkých městech někdy lidé žijí ve vysokých bytových domech, ale ty nemám vyfocené, většina národa však žije pěkně při zemi.

Okýnko do Tanzánie

Zůstáváme v autobuse a jedeme přes část Tanzánie. Z hraničního přechodu Namanga přes města Arusha a Moshi až do Dar es Salaamu.

Na severu je Tanzánie hornatá. Nachází se zde i nejvyšší hora Afriky - Mt. Kilimanžáro.

Tuto horu v mracích jsme viděli pěknou dobu, všichni doufali, že to je kus Mt. Kilimanžáro. Bohužel nebyl. Bylo to Mt. Meru. Kilimanžáro jsme neviděli asi právě kvůli těm mrakům. Viditelnost nebyla moc dobrá.

Jeli jsme podél mnoha horských hřebenů. Tyto hory mi připomínaly slovenské Fatry (obě) - zalesněný hřeben vystupující z placky.

Rovina pod horami se využívá k zemědělství. Lány této rostliny se táhly mnoho kilometrů. Její jméno jsme nezjistila, ale prý se z jejích listů vyrábí provazy. (Pokud víte, co to je, napište mi :-)

Jakmile nám zmizely z obzoru hory, už to byla nekonečná rovina a sem tam strom, keř, dům a chomáče trávy.

To, že se blížíme k pobřeží, se poznalo podle změny kvality půdy. V podstatě to byl písek. Na této půdě se dařilo už jen málokterým rostlinám, hlavně kokosovým palmám, mangovníkům a pár dalším. Na druhé fotografii si můžete všimnout Aloe Vera, kterou tam pěstovali vcelku dosti. 

Tak to byl průjezd Tanzánií. Těšte se na další příspěvky z této subtropické země. 

Keňa, aneb cesta tam a zase zpátky

Z Ugandy se dá do Tanzanie dostat třemi způsoby.

1. letecky - tři nej: nejrychlejší, nejpohodlnější, nejdražší

2. po vodě přes Viktoriino jezero - to by se mi moc líbilo, bohužel tato možnost nebyla v nabídce

3. po souši - pěšky, autem, na motorce, busem... Vyšel na nás autobus. Jelikož jsme jeli na východ Tanzánie, tak jsme projížděli Keňou. Strávila jsem v této krásné zemi 17 hodin cestou tam a 12 hodin cestou zpět.

Ráda se s vámi podělím o pohledy z autobusového okýnka. Všechny fotky jsou z cesty tam, neboť zpátky jsme jeli Keňou přes noc.

Některé záběry jsou pořizované přes sklo, tudíž se omlouvám za zhoršenou kvalitu.

Ugandu jsme opustili na hraničním přechodu Busia, pak jsme projížděli městy Eldoret, Kisumu, Nakuru a Nairobi a do Tanzánie jsme přejeli na přechodu Namanga.

Proč sem dávám fotografii silnice? Protože tak vyjeté koleje jsem asi v životě neviděla. Místy byly až 10 cm hluboké! Naštěstí si tohoto nedostatku je správa keňských silnic (či kdo to má na starosti) vědoma a něco s tím dělá. Silnice se čas od času opravují. Co pak dělají auta, autobusy atd.? Prostě jedou vedle silnice na uježděném pruhu hlíny. Někdy jsme se takhle kodrcali i několik kilometrů. 

Máte-li na něco chuť, podél silnice si cestou můžete mnoho věcí koupit (ovšem k mání jsou hlavně sladké brambory).

Kolem měst Kisumu a Nakuru je Keňa hodně kopcovitá, zelená a je tam spoustu jezer. Hodně mi to připomínalo ČR.

Jak se staví dům - záleží na tom, co je k dispozici - zde rudá hlína, proto se v této oblasti pálí červené cihly.

Okolo Nairobi se ráz krajiny mění, je to taková rovná savana, sem tam keř či strom - ideální místo pro stáda zeber.

Jaký je nejčastější dopravní prostředek? Osel! Oslí potahy jsme míjeli všude!

A krásné ovečky nešlo nevyfotit! (Smradlavé, hlasité, hloupé - to byla doba, než jedno stádo přešlo silnici, pořád se někdy zdržovaly!:-)

Projíždět Nairobi bylo najednou jakoby z jiného světa - uspěchané a zacpané velkoměsto. Jako Praha ve špičce. Jen když se řidiči nelíbila cesta, tak prostě začal troubit a couvat. A to klidně i několik set metrů. To, že všichni ostatní chtějí jet opačným (=správným) směrem ho opravdu nevzrušovalo. A zas jsem si rychle uvědomila, že jsem v Africe.

Další zvláštní věc v Keni byla ta, že nás každých několik kilometrů vždy zastavila silniční kontrola. Na silnici ležely takové ty zubaté pásy, aby opovážlivcům kdyžtak praskly pneumatiky. Důvodem zvýšené bezpečnosti jsou blížící se (v březnu) prezidentské volby v Keni, které už teď vzbuzují nepokoje. Určitě je proto dobré se modlit za pokoj pro tuto zemi.

Držte si klobouky, jedeme dál!

Jsem pěkná ostuda. Z Tanzánie jsem přijela už před čtrnácti dny (a opravdu jsem tam neměla internet) a dokonce jsem se už stihla přemístit i do Čech (v neděli).
Proč jsem nenapsala nový příspěvek po návratu do Ugandy? Internet tam šel šnečí rychlostí, takže se mi nepodařilo nahrát žádné fotky.
Proč jsem nenapsala po návratu do Čech? Nevím, asi se mi africký zvyk odkládat všechno dál a dál dostal pod kůži víc, než jsem si myslela :-) A taky jsem pořád paf ze všeho tady kolem.
Ale mám spoustu fotek, které bych ráda sdílela se všemi, koho to zajímá, tak se budu (opravdu!) snažit publikovat další články.